|
Před deseti lety vyšly
dvě desky, které změnily tvář rocku
Tento měsíc uplyne již deset let od
chvíle, kdy Kurt Cobain a jeho Nirvana vydali přelomové album
Nevermind. Bylo to přesně 24. září 1991. Již měsíc předtím
spatřila světlo světa jiná důležitá nahrávka, debut seattleské
skupiny Pearl Jam s názvem Ten. Ač to v té době málokdo tušil,
otevřela se tehdy těmito deskami historie grunge rocku a oběma skupinám
cesta ke slávě, na jejímž konci je v jednom případě sebevražda,
ve druhém potom kariéra plná nekompromisního boje proti praktikám
rockového šoubyznysu.
Místo a čas děje: pošmourný Seattle, industriální město
amerického severozápadu, kde jediný kloudný způsob zábavy pro mladé
je založit rockovou skupinu. Začátek devadesátých let.
Píše se rok 1991, synonymem pro rockovou hudbu v Americe je umělost.
Ještě nikdy od vynálezu elektrické kytary nezněly nové desky tak
nudně a unyle a ještě nikdy od vynálezu hudebního průmyslu nebyly
prefabrikované rockové skupiny tak úspěšné. Že se nudnost a úspěšnost
vylučují? Nikoliv na začátku 90. let. Vkus fanoušků je pečlivě
vypočítán hlavouny velkých firem, od délky a barvy vlasů přes střih
kožených bund až k životní filozofii šťastně konzumující mládeže.
Jedna skupina se od druhé liší jen jménem, případně druhem šamponu
na vlasy, kterému dělá reklamu. Bída let osmdesátých let, zdá se,
má pokračovat i v další dekádě. Sebeosvobozující barevná
parodie glam rocku ztratila dech a sílu, rebelie punku byla úspěšně
potlačena a MTV chrlí do éteru uslzené balady dlouhovlasých
pseudorebelů, kteří zapomněli, že rock a elektrickou kytaru daroval
lidstvu černošský Bůh jako nástroj hlukové revoluce proti všemu
zatuchlému. Pesimistické předpovědi o tom, že evoluce rocku měla
skončit Appetite For Destruction od Guns’n Roses, po níž mělo následovat
tisícileté panování Michaela Jacksona a Eltona Johna, se však naštěstí
nesplnily. Ve městě, v němž navěky odpočívá Jimmy Hendrix (a
Bruce Lee), se měly ještě jednou dostat kytary do těch správných
rukou. Měla začít grungeová revoluce, která alespoň na chvíli změnila
tvář skomírajícího rocku konce tisíciletí.
V situaci, kdy velké firmy ždímaly původní sílu a energii rocku
(aby o pár let později stejně spolkly, vyždímaly a vyplivly černošský
hip hop), zůstával jediný způsob, jak zůstat mimo hlavní proud:
malé nezávislé gramofonové firmičky. V Anglii se brzy začalo
nonkonformním kytarovým partičkám, které vydávaly své nahrávky
na malých labelech s mizivou šancí, že kdy proniknou do hitparád,
říkat indie rock. V Americe je doménou takových skupin garáž u
rodinného domku, městský undergroundový klub či vysokoškolský
kampus. Na bídu televizního rocku všichni reagují po svém - návratem
k punku a hlasitým kytarám. Z chaosu punkového revivalu přelomu
desetiletí vystupují The Pixies a Sonic Youth. Pixies, v čele s otylým
pozérem Frankem Blackem, kombinují lehké zpěvné melodie s ostrými
kytarami a hudební invencí (ač se to zdá na první poslech nemožné)
a Sonic Youth experimentují se zvukem rozladěných vazbících kytar
(nejprve technické chyby, později výraz pokrokového a avantgardního
přístupu ke hře na kytaru). Tak jako tak znamenají tyto pokusy návrat
k rockové syrovosti. Alternativní scéna si získává pozornost, její
„jiný zvuk“ ukazuje odlišnou tvář americké společnosti vrcholící
éry republikánského konzervativismu. Není náhodou, že je to právě
Seattle, průmyslové město vzešlé z poválečného amerického snu,
odkud zní nejzajímavější skupiny. Dva mladíci Jonathan Ponemon a
Bruce Pavitt zakládají label s velice přiléhavým názvem Sub Pop a
vydávají na něm Green River, Soundgarden a nebo Mudhoney. Zatímco
posledně jmenovaní Mudhoney zazáří jako první (a jako první také
ze scény prakticky zmizí), Soundgarden vydají pět vynikajících
desek a na troskách Green River po čase vyrostou Pearl Jam. Ještě než
se tohle všechno stane, podepíší se Sub Pop smlouvu chlapící, kteří
si říkají Nirvana. Skupinu v té době tvoří Kurt Cobain, kytarista
a zpěvák, basák Krist Novoselic a postupně i několik bubeníků,
kteří se střídají jako na běžícím pásu, než tuto cirkulaci
ukončí David Grohl. Na této značce vydají v roce 1987 svůj první
singl Love Buzz/Big Cheese a o dva roky později svůj debut Bleach.
„Bělidlo“ je plné syrové a špinavé hudby, kterou jeden
recenzent nazve hanlivým slovem „grunge“ (nečistý a zapáchající).
Kytary znějí jako motorové pily, což však Cobainovi nijak nebrání
v tom, aby mezi tři akordy vecpal sugestivní melodický refrén, k němuž
píše texty snad vlastní žlučí. Udivující debut, který dodnes
reprezentuje zvuk seattleského grunge snad nejsilněji.
Nirvana by dál hrála jen po punkových
sešlostech a patrně by ji nikdy nic dalšího nepotkalo, kdyby jí
nenabídl smlouvu hudební magnát David Geffen, který vycítil, že se
začíná něco dít. Zaplatil skupině ostříleného producenta Butche
Viga i kvalitní studio. A když bylo nové album hotovo, připravil pro
ně - na tak neznámou skupinu nezvykle silnou - promotion. Deska byla
pojmenována Nevermind a vyšla koncem září 1991. První týden byla
v americkém žebříčku na 144. místě, avšak již v listopadu se v
Geffenu dopočítali miliontého prodaného kusu a deska se usadila na
vrcholu žebříčku, odkud smetla Dangerous Michaela Jacksona. Smells
Like Teen Spirit, úvodní singl a první píseň ze stopáže alba, se
stává hymnou generace, kterou američtí sociologové nazvou
„generací X“. Už není proti čemu bojovat, všechny revoluce jsou
už dávno prohrány, vzkazuje Cobain v této písni posluchačům,
zbyla nám už jen bolest: „whatever, nevermind, cokoliv, kašlu na
to,“ jako hesla čisté rezignace. Něco takového si žádná rocková
hvězda nikdy předtím nedokázala přiznat. Jeho „gotta find a
way“ z punkové vypalovačky Territorial Pissing ukazuje zoufalství,
které Cobain cítil, vůli dostat se z toho. Poslední píseň
Nevermind - skrytý track, který byl později pojmenován Endless
Nameless, jsou pak už jen útržky, výkřiky a poslední věta je příznačná
- „Here I am, dead“. Katarze? Jen velmi těžko.
Nirvana má plné ruce práce se zničením rocku
Nevermind je silná deska, která má silné písně a - co je asi důležitější
- vyšla ve správný čas. Cestu destrukce tradičního rocku
alternativním, kterou započali Sonic Youth, Mudhoney nebo Pixies,
dokončila touto deskou Nirvana. „Kde se vzali všichni ti fanoušci?“
musely znít překvapivé hlasy chlápků v naškrobených košilích v
kožených křeslech někde na ředitelství hudebních vydavatelství.
Úspěch Nevermind byl rychlý a absolutně nečekaný, najednou se tu
objevila úplně nová cílová skupina posluchačů (jak říkají
oni), kteří byli tak trochu metalisté, tak trochu pankáči, tak
trochu fanoušci alternativy a tak trochu starého rocku z 60. let.
Společně s Cobainem začali zjišťovat, že velká kariéra, spousta
peněz a obsesivní nakupování, tedy základní elementy jejich soudobé
společnosti, jim nepřipadnou jako nejlepší způsob, jak se dá trávit
život. Cobain však i sám sobě nabídl jediné východisko: drogovou
závislost a rychlou sebevraždu (ve které ho několik fanatických
fanoušků následovalo). Pokud Cobain dodnes zůstává symbolicky mluvčím
generace, která vyrůstala v devadesátých letech, pak hlavně díky
emoční hloubce a opravdovosti, se kterou předestíral své nálady v
písních. Cobain je největším básníkem své generace, ne snad ani
tím, co říká, ale spíše způsobem, jakým to říká. V jeho hlase
je cítit bolest, vztek, pláč i beznaděj. Dodnes mi zůstává
tajemstvím, jak je možné, že se s jeho rozervanou duší a postojem
věčného ztroskotance identifikovala taková spousta posluchačů.
Dost možná, že jen málo z nich dokázalo přijmout Cobaina celého.
Zatímco Nevermind je prostě dobrá rocková deska, následující In
Utero už je spíše chorobopisem Cobainových psychických deformací.
Další osudy Kurta Cobaina jsou samozřejmě
všemožně zmapovány a obecně známy. Je obrovským paradoxem, že to
byl právě úspěch této desky, nepředstavitelný psychický tlak, do
něhož by se patrně nikdy nedostal, který způsobil jeho závislost
nejprve na prášcích a později na heroinu (léčil tak palčivou
bolest v břiše, mnohem více však svoji duši). Jeho dopis na rozloučenou
je epitafem rockové hvězdy proti své vůli. Akustická verze písně
All Apologise z posledního alba Nirvany MTV Unplugged in New York se přímo
nabízela jako Cobainovo „na shledanou“ všem posluchačům. V den,
kdy se svět dozvěděl o jeho sebevraždě, ji hrály snad všechny
rozhlasové stanice na celém světě. Pokud se Cobain stal po Nevermind
idolem milionů mladých, pak jeho smrtí skončila jedna kapitola v dějinách
rocku. Filozofie beznaděje seattleského „špinavého“ zvuku se
musela tváří v tvář svým sebezničujícím důsledkům změnit.
Grunge po roce 1994 už není tím, čím byl předtím. Symbolickou tečkou
je píseň Immortality, jinak poslední regulérní píseň na desce
Vitalogy jiných seattleských legend, tedy Pearl Jam, kterou frontman této
kapely, jinak Eddie Vedder, věnoval Cobainovi. Trochu patetický text,
pravda, ale ukazuje nám sílu, se kterou Cobainova radikální sázka
„na věčnost“ zapůsobila na scénu v Seattle. Vedder byl ke
Cobainovi několikrát přirovnáván silou projevu a myšlenek a těžko
spočítáme, kolikrát podle novinářů spáchal po jeho vzoru sebevraždu.
Pearl Jam převzali po Nirvaně štafetu reprezentanta grunge soundu a
vydávají kvalitní desky dodnes. Přitom jejich první album Ten vyšlo
před deseti lety, dokonce měsíc před Nevermind - 27. srpna 1991.
Cesta Pearl Jam ke slávě ale nebyla tak strmá. Trvalo celý rok, než
se toto album - natočené za jediný týden - vyšplhalo na druhou příčku
americké hitparády. Teprve po úspěchu Nirvany se o něj začali zajímat
hudební novináři, deska se dočkala nového vydání a podpořen úspěšným
videoklipem Jeremy zesílil i její prodej. Nelze se divit, že mnozí
kritici považovali Ten nejprve za pokus firmy Epic/Sony o to „udělat
si vlastní Nevermind“. V podobném duchu se dokonce nesly i komentáře
Cobaina na adresu Pearl Jam. Ti však měli hodně daleko k nějakým
rychlokvaškám. Všichni tři kytaristé Stone Gossard, Jeff Ament a
Mike McReady již měli za sebou působení v Mother Love Bone, Temple
Of The Dog nebo Green River, ve kterých se s nimi vystřídala celá
ekipa hudebního undergroundu Seattle. Když se pak dali dohromady s
bubeníkem Davem Krusenem, objevili zpívajícího benzínového pumpaře
Eddie Veddera (tak zní legenda) a založili Pearl Jam, byli to už ostřílení
hudebníci. Ten zní vyzrále a chytře, ačkoliv bylo napsáno i natočeno
v rekordně krátkém čase, proto prvním recenzentům chyběl nějaký
tmelicí prvek, nějaká koncepce. Je to prostě album plné zatraceně
dobrých skladeb od začátku do konce. Pearl Jam na něm kombinují
klenuté stadionové hymny (Even Flow, Alive) s velice intimními písněmi
(Jeremy, Black, Garden). Nad vším ovšem ční výjimečný Vedderův
hlas. Trochu připomíná Jimma Morrisona, je v něm hodně bolesti a
energie zároveň. Těžko bychom v devadesátých letech hledali lepšího
rockového zpěváka, za všechno hovoří celá kohorta jeho imitátorů.
Stačí si poslechnout desky skupin Stone Temple Pilots, Live nebo Dave
Mathews Band, jejichž zpěváci se snaží Veddera (marně) napodobit.
Další devizou jsou jeho texty. Vedder vypráví příběhy outsiderů,
jimž ukázal svět záda a kteří zůstali sami se svojí bolestí. Místo
vnitřního světa (jako u Cobaina) však jeho hrdinové v textech na
Ten nacházejí často řešení v násilí: odstrkovaný Jeremy, který
zastřelí své spolužáky, nebo chlápek z Alive, který zase zabije
svoji vlastní matku. A katarze? Závěrečná Release ji nabízí v
podobě útěku do jiného světa.
Pearl Jam v akci
Album Ten bylo skutečně impresivním debutem. Pearl Jam se od té doby
už nikdy nepodařilo natočit tak silnou desku. Jiskření čtyř výrazných
osobností (bubeníci se ve skupině střídali ještě několik let poté)
vyprodukovalo desku, která jako kdyby vracela do rocku spontánnost a dávala
zapomenout na všechen kalkul. Je návratem ke kořenům, Pearl Jam se
nechali inspirovat spíše u The Who než u punku nebo Pixies. Je to návrat
k hudbě, která nese nějaké poselství. Proto byl grunge na počátku
devadesátých let světlem na konci tunelu, proto byli Pearl Jam
oslavováni jako spasitelé rocku. Nepřinášejí příliš nového,
ale hrají hudbu, které se dá věřit. Pokud si chcete připomenout, o
čem byla rocková hudba (a dnes už je minulý čas patrně na místě),
pak Ten je ta správná volba i po deseti letech.
Od Ten vydali Pearl Jam pět desek, včetně posledního Binaural, a pořád
balancují na hraně hymnického rocku a emocionální „vnitřní“
hudby. Stali se z nich v podstatě rockoví veteráni, ačkoliv to zní
trochu směšně, ale zůstali sví. Mají úspěch, ale nedělají
kompromisy. Od Jeremy odmítali točit videoklipy, až teprve Do the
Evolution z Yield dostala kabát „angažovaného“ ekologického
animovaného filmečku. Stejně odmítali v době své největší slávy
poskytovat rozhovory či pózovat pro fotografy. „Nechceme, aby mezi
naší hudbou a fanoušky cokoliv stálo,“ vzkazoval k tomu tehdy
Vedder. Pearl Jam si své fanoušky hýčkají. Každý rok natáčejí
pro členy svého fan clubu vánoční singl, z toho předposledního -
coververze Last Kiss - se stal k překvapení všech velký hit. Poté,
co začali skladbu spontánně hrát DJs z univerzitních rozhlasových
stanic, Pearl Jam ji byli nuceni vydat na komerčním formátu a pak jen
sledovali, jak stoupá v žebříčku. Mnohokrát vystoupili na
charitativních koncertech a pravidelně poskytují písně pro benefiční
alba. Stejně nekompromisní byl jejich boj s firmou Ticketmaster, která
prodávala předražené lístky na jejich koncerty. Tento případ se
dostal až k antimonopolní komisi a skupina dokonce v létě 1994
nevyjela na turné. Pro sběratele vydala loni celkem 25 živých desek,
které zachycují všechny její koncerty evropského turné, a to včetně
toho pražského. Dvacátý šestý, záznam koncertu v dánském
Roskilde, nikdy nevyšel z úcty k památce devíti mrtvých, kteří
byli ušlapáni během produkce Pearl Jam v bahenním pekle. Nejhorší
tragédie na rockovém koncertě za posledních dvacet let se paradoxně
stala skupině, která vždy myslela především na své fanoušky.
Za těch deset let od vydání Nevermind a Ten se kompletně změnila tvář
rocku. Mohli jsme vidět vzestup a někdy značně krutý pád dalších
seattleských hvězd jako jsou Alice in Chains, Hole, The Presidents of
the United States of America, Screaming Trees nebo Mad Season, které přinesly
do amerického rocku pořádný rozruch. Na konci devadesátých let
musela kytarová hudba uvolnit cestu hudbě elektronické. Nirvana i
Pearl Jam jsou přesto pilíře, na nichž tato dekáda stojí. Jejich
nekompromisní hudební projev a neochota stát se loutkou „velkých
finančních zájmů“ z nich dělají vzor pro následující generaci
hudebních skupin. Není náhodou, že štafetu od nich převzali třeba
Radiohead, kteří byli nejprve velmi špatnou kopií Nirvany, aby se
později stali nejoriginálnější skupinou konce devadesátých let. Můžeme
se dlouho dohadovat, jestli rock je, či není mrtev, ale těžko se
budou hledat argumenty proti výsostné důležitosti Nevermind a Ten
pro rock posledního desetiletí 20. století.
|